Kdybych potkala naši tělocvikářku z SVVŠ v Českém Těšíně, asi by mi nevěřila, že já mohu být motivátorkou v kapitole Cvičení je lék.

Pravdou je, že jsem se sice tělocviku nevyhýbala, ale mé výkony byly dost daleko do limitů. Naše dobrá tělocvikářka správně odhadla, že mám slabé ruce a už jsem si nesla domů dvě malé čínky a měla domácí úkol posilovat. Cílem bylo vyšplhat na kovové tyči až nahoru, jinak propadnu z tělocviku. Asi jsem ty ruce posílíla, protože jsem na tu odpornou tyč vyšplhala a dokonce splnila i limit v hodu koulí. Zato bradla o nestejné žerdi, se mi zdají ještě dnes, spadla jsem z nich a šíleně vylekala jinou tělocvikářku, čerstvě těhotnou. Běhala jsem slušně dlouhé tratě.

Lyžování - to je kapitola sama pro sebe. Na povinném lyžáku nám vyhořela chata ( ne, já jsem ji nezapálila). Na lyžáku na výšce jsem nosem narazila do jediného pařezu, který se na konci svahu nacházel.
Nahradila jsem to výkonem v plavání, to mi šlo.

S žáky jsem cvičívala ráda a neměla jsem ráda výmluvy a omluvy, kdy děti "nemohly" cvičit.

Když mé děti odrostly, hledala jsem pohyb, který by mi vyhovoval. Potíže se zády mně dovedly k józe, kterou cvičím již více než 10 let. Ale i tady byly mé začátky velmi těžké.Tlustá, nemotorná, neohebná, jedním slovem hrůza.

V současné době preferuji hůlky pro norskou chůzi. Je to nejlevnější sportování a dá se provozovat opravdu všude.

Kdo chce zhubnout, musí se naučit správně jíst, nemusí se zbavovat svých obblíbených jídel, ale upravit jejich množství. A také musí najít svůj pohyb a provozovat ho často, nejlépe denně.